Zdraví

ANATOMIE ZRAKOVÉHO ORGÁNU (Dylevský, 1990)

Zrakový orgán umožňuje vnímat světlo, barvy, pohyb a prostorové rozložení předmětu. Skládá se z oční koule, která je uložena v dutině očnice. Stěnu oka tvoří tři obaly: zevní vazivová vrstva – bělima, střední – cévnatka, vnitřní – sítnice s receptory. Bělima přechází v předním úseku do rohovky. Cévnatka je velmi bohatá na cévy, které zásobují především zevní vrstvy sítnice. Vpředu cévnatka pokračuje jako řasnaté tělísko. Od řasnatého tělíska odstupuje kruhový terčík uložený před čočkou – duhovka. Uprostřed duhovky je kruhový otvor – zornice.

Sítnice tvoří vnitřní obal a jsou v ní uloženy receptory schopné reagovat na světelné záření – tyčinky a čípky. Tyčinky umožňují vnímání světla a čípky vnímání barevného vidění.

 

 

NEJČASTĚJŠÍ ZRAKOVÉ VADY (SONS)

Myopie (krátkozrakost) – jedna z nejpočetněji zastoupených zrakových vad.

Myopie lehká (školní) – do – 5 dioptrií, vliv zrakové námahy na její vznik nebyl prokázán. Kompenzuje se rozptylkami v brýlích.

Myopie lomivá – při zachované délce oka je zvýšena lomivost optických prostředí.

Myopie osová – osa optického systému je prodloužena (častější).

Myopia degenerativa – při progredujících degenerativních změnách (obvykle přes – 10 dioptrií) dojde k roztažení sítnice a jejímu odchlípení od terče zrakového nervu. Pozor na zvýšenou námahu a tlak v oku (zvedání břemen) nebo údery, mohou zapříčinit odchlípení sítnice.

Hypermetropie (dalekozrakost) – oko má do jisté míry schopnost vadu kompenzovat akomodací zvýšením optické mohutnosti oka. Hypermetropie není nikdy progresivní. Kompenzuje se spojkami v brýlích.

Presbyopie - pokles akomodační šíře s postupujícím věkem (dříve též vetchozrakost nebo stařecká dalekozrakost) – normální projev stárnutí, kdy počínaje 40. rokem přibývá každých 10 let cca + 1 dioptrie korekce.

Astigmatismus - zpravidla vzniká nepravidelným zakřivením rohovky. Může vyvolat rozostřený obraz. Kompenzuje se cylindrickými skly v brýlích.

Albinismus - dědičná porucha. Očním projevem albinismu je propouštění světla duhovkou, nystagmus, silná refrakční vada.

Nystagmus - bezděčné rytmické pohyby většinou obou očí zároveň v několika nebo ve všech pohledových směrech. Může být vrozený i získaný a bývá průvodním jevem řady onemocnění. Nystagmus významně zhoršuje zrakovou ostrost a ztěžuje fixaci. Nystagmus je zjevný a může lidi v okolí postiženého znervózňovat.

Katarakta (šedý zákal) – zkalení čočky. Šedý zákal může být vrozený, poúrazový nebo spojený se stářím. Příznakem je snížená zraková ostrost, problémy s oslněním, vidění jako přes špinavé okno.

Glaukom (zelený zákal) – jedno z nejzávažnějších onemocnění, trpí jím 1 – 2 % lidí starších 40 let a 10 % postižených končí trvalou slepotou. Existují dva hlavní typy glaukomu:

Glaukom otevřeného úhlu – je mnohem nebezpečnější, protože probíhá zprvu nenápadně, může skončit nevratnými úbytky v zorném poli. Při tomto postižení se jedná o vysokou nadprodukci komorového moku.

Glaukom zavřeného úhlu – je charakterizován prudkým zvýšením nitroočního tlaku, záchvatem, bolestí. Hlavní příčinou je zablokování odtokových cest.

Retinopatie - patologické změny sítnice a jejich cév. Nejčastějšími příčinami jsou oběhové poruchy nebo koncentrace kyslíku. Vyskytuje se:

Diabetická retinopatie – u diabetiků. Problémy jsou zapříčiněny změnami v očních cévách, přesněji výlevy krve na sítnici. Dochází k tvorbě nových cév a k případnému odchlípení sítnice. Typické je proměnlivé vidění, postupné zhoršování zraku, výpadky zorného pole, potíže s oslněním a světloplachost.

Retinopatie nedonošenců – u nedonošenců. Jednou z příčin je nepřiměřená koncentrace kyslíku v prostředí. V nezralé sítnici dochází k tvorbě a rozrůstání nových cév v celých trsech a jejich mohutnění má za následek odchlípení sítnice. Může vést k úbytkům zorného pole nebo i k úplné slepotě. Příznaky jsou citlivost na oslnění, zúžení zorného pole, snížení zrakové ostrosti až slepota.

Retinopathia arteriosclerotica, retinopathia hypertonica – u oběhových poruch.

Degenerace sítnice – degenerativní onemocnění nezánětlivého původu, dochází k poškození nervových elementů sítnice; vztah k dědičnosti, oboustranný výskyt a progrese choroby – pigmentová degenerace sítnice, degenerace žluté skvrny.

Pigmentová degenerace sítnice (retinitis pigmentosa, dystrophia pigmentosa retina, degeneratio tapetoretinalis) – nejznámější představitel tapetoretinálních degenerací, dědičné onemocnění postihující zejména tyčinky na periferii očního pozadí. Mezi symptomy patří šeroslepost, zužování zorného pole (tzv. „trubicové vidění“), světloplachost, problémy s adaptací při přechodu ze světla do tmy a opačně, často i komplikovaná katarakta.

Degenerace žluté skvrny (degeneratio maculae, makulární degenerace) – patří ke skupině centrálních retinálních degenerací. Vlivem degenerace žluté skvrny dochází ke ztrátě centrálního vidění (skotom) nebo drastickému snížení zrakové ostrosti v centrální oblasti, popř. světloplachosti a potížím s oslněním. Nevede však k úplné slepotě, zůstává zachované vidění mimo makulu (tzv. "mimomakulární vidění“).

Binokulární vidění – poruchy binokulárního vidění mají za následek v motorické části šilhavost a v senzorické změny ve zrakovém vnímání. Zpravidla dochází ke snížení zrakové ostrosti, k poruchám ve vnímání prostoru, k excentrické fixaci.

Aniridie - chybění, anomálie duhovky. Jedná se o dědičnou, vrozenou vadu, jejímž důsledkem je extrémní světloplachost a špatná schopnost adaptace na světelné podmínky.

© VT