04.05.2010 12:10

Čtyři v Norsku

Když se v sobotu 10. dubna 2010 v deset hodin scházíme na pražské Ruzyni, říkám si, kéž je nám ta desítka příznivě nakloněna a hlavou mi zní mírně upravená písnička o výpravě velrybářské, která nejela na velryby ale na lyže... Ačkoliv nás nebylo pět ale jen čtyři, napíšu po vzoru K. Poláčka,"kdo tam byl".

Tak byla tam předně Magda Nováčková za Nadaci Leontinka, pak Petr Müller, trasér nevidomého sportovce Ivo Budila (pročež byli "porád" spolu) a nakonec já, tedy Zdeněk Rybák, kterýžto se rovněž neobtěžuju na svět koukat očima..

Odbavení na letišti proběhlo až nudně bezproblémově, obavy z nadváhy se, alespoň v případě našich zavazadel a dvou balíků s lyžemi ukázaly jako zcela liché a tak bezstarostně opouštíme ČR směr sever. Když zhruba po dvouhodinovém letu, rovněž klidném, dorazíme do Osla, je nádherné slunečné počasí, že jsou z toho vykulení i samotní Oslané. Na letišti na nás čekají hned dvě auta z české ambasády v Norsku, to abychom se vešli i s lyžemi, a odváží nás na velvyslanectví, kde se setkáváme se zástupci českých krajanských spolků v Norsku. Ti nám předávají finanční dar, vzešlý ze sbírky, kterou krajané uspořádali. Je to nádherný akt solidarity a my neskrýváme nadšení a vděk.

Na velvyslanectví zavládne velice odlehčená a přátelská atmosféra, my zpovídáme krajánky a úředníky z ambasády, jak a co v Norsku, a oni jsou zase zvědaví, jak se co dělá, když na to člověk nevidí. Ale hlavním tématem samozřejmě zůstávají běžky, oblíbený to sport nejen seveřanů. Asi po hodince se s krajany a ostatními loučíme a konzulka Kateřina Stašková s řidičem nás odvážejí do velvyslanecké rezidence, kde máme díky laskavosti lidí z ambasády tu čest strávit noc ze soboty na neděli. Ještě než dáme prvnímu dnu v Norsku definitivní sbohem, vyrážíme na rychlou prohlídku města.

Já s Ivošem zhlédneme na vlastní ruce nemálo soch, kterých je v těch končinách opravdu požehnaně. Pro hmat jsou nesmírně zajímavé. Jsou dokonale názorné a většinou zobrazují muže, ženy a děti v nejrůznějších situacích a vztazích. Alespoň na mě z toho jasně dýchá důraz, jaký Norové mezilidským vztahům přikládají. Oslo vnímané hmatem, čichem a sluchem je nádherné. Poklidné, všude křičí rackové a voní uzenky z četných grilů, na kterých Oslané v parcích připravují oblíbené barbecue.

Je ovšem na čase, abychom obrátili svoji pozornost k hlavnímu cíli naší výpravy, tedy k týdenní akci zvané Ridderrennet. Hlavní část účastníků 47. ročníku této akce se v neděli 11. dubna shromáždila v Oslu před hotelem Opera, odkud nás odváží autobus  se všemi batohy a lyžařským vybavením na sever do asi 300 km vzdáleného střediska zimních sportů Beitostolenu. Ještě v autobuse se rozvíjí čilá komunikace mezi účastníky, někteří se již dobře znají, protože na tuto akci jezdí celá léta. My navazujeme první kontakty s nevidomou Theresou a jejím trasérem Bobem z coloradského Denveru. Od nich se dovídáme o podobné akci zvané Ski for Light, která se koná v Kanadě. Určitě tam prý musíme zavítat - tak uvidíme.

Když dorazíme na místo, zjišťujeme, že bydlíme v přepychovém hotelu Radisson, který vyšel této akci vstříc mimo jiné tím, že svoje ceny pro účastníky snížil na polovinu. Když se ubytujeme a o něco později spořádáme první z královských večeří, je ohlášeno přidělování trasérů účastníkům akce. Tahle procedura se týká jen mě, protože jak už jsme řekli, Ivoš si přivezl svého traséra Petra s sebou. Stojíme v dlouhé frontě ve velkém hotelovém sále  a hlavní koordinátor trasérů čte postupně naše jména. Po každém zvolání si pro účastníka příjde trasér či trasérka. Mám celkem smíšené pocity. Koho mi asi přidělí. A bude se ke mně hodit? Když zazní moje jméno(křestní Zdeněk ne a ne vyslovit), příjde si pro mě asi dvacetiletý klučina Steffen.

Do ceremoniálu, jímž má být celá akce oficiálně zahájena, zbývá asi hodinka, kterou mají účastníci využít k tomu, aby se seznámili se svými nově přidělenými traséry. Nacházíme si tedy se Steffenem relativně klidné místo a začínáme tzv. konverzovat. Ale komunikace je docela rozpačitá, Steffen je nesmělý a navíc jeho angličtina je na Nora skoro podprůměrná. I tak se ale dozvídám, že Steffen studuje střední sportovní školu v městě vzdáleném asi 100 km od Osla a že v předposledním ročníku se její žáci tradičně zúčastňují této akce. Je to samozřejmě nepovinné, ale z jeho třídy se prý přihlásili všichni. Je to dobrá možnost, jak se na týden "ulít" ze školy a zažít něco neobvyklého.

Také ovšem zjišťuji, že kluci a holky dostali jen nejnutnější teoretické minimum toho, jak správně trasovat nevidomého. No páni, říkám si, tak tohle bude ještě legrace. Než se rozcházíme, domlouváme si ty úplně nejzákladnější pojmy - např. levá lyže v pravé stopě, mírný sjezd, prudký sjezd, stoupání, mírná nebo prudká zatáčka a vůbec důležité pokyny pro správné trasování. Zbytek už se doladí další den ve stopě. A pak už začíná oficiální zahájení 47. ročníku Ridderrennetu.

Z celého ceremoniálu mi asi nejzajímavější příjde krátké pojednání o tom, kdo a co jsou ti nevidomí vůbec zač, které sepsal jeden z účastníků. Je to vtipné a působivé poselství o tom, že nevidomý je člověk jako každý jiný, který je schopen samostatně přemýšlet a komunikovat, člověk, který zkrátka jen nevidí. Upřímně tleskám, nenapsal bych to lépe. Asi po půl hodince nejrůznějších proslovů převážně v norštině je konečně zahájeno a účastníci se rozcházejí za zábavou nebo spát.

Následující den je zasvěcen tréningovým jízdám, a tak vyrážíme hned ráno do stop. Ivoš s Petrem a já se Steffenem. Stopy jsou naprosto báječné a počasí rovněž. Hned na začátek si vybíráme dvacetikilometrový okruh a zvládáme ho celkem rychle. Cestou neustále optimalizujeme povely. Radím Steffenovi, jak různé situace popisovat, volíme stručné a jasné formy, domlouváme se, jak naznačit, že budeme předjíždět, že stopa končí nebo v jaké vzdálenosti za sebou budeme jezdit. Musí z toho mít hlavu jak pátrací balón, ale drží se statečně.

Také ho neustále "nutím" křičet, abych ho ve větru a svištění lyží bezpečně slyšel. Když se navečer loučíme, máme odježděných 30 km a říkáme si "jo, to půjde." Nejspíš ani jeden z nás ještě netuší, že horský závod na 30 km, který se má jet další den, spolu nepojedeme. Večer se ještě dovídáme, že každý účastník horského závodu musí mít batoh, který bude obsahovat teplé oblečení, jídlo a pití. Předepsaná váha batohu je min. 3 kg materiálu. To zní zlověstně a jasně to naznačuje, že horský závod nebude žádná procházka růžovým sadem. A vskutku - žádné růže jsme nepotkali, protože v takovém nečase by nepřežila patrně ani jediná.

Když se navíc ráno před závodem mám sejít se Steffenem, objevuje se s šátkem na krku a sdělením, že je nemocný a horský závod se mnou nepojede. Přivedl s sebou sympatickou kolegyni Ingrid, která s naprostým klidem prohlašuje, že pokud chci, tak do toho se mnou půjde, byť nevidomého trasovala jen jednou - rovněž při tréningových jízdách předešlý den... Svým způsobem jsem rád, že to tak dopadlo, Ingrid umí výborně anglicky a vypadá jako člověk do nepohody... Navíc mám psychologickou útěchu pro případ, že by se mi v závodě nevedlo - můžu vždycky říct, že jsme s Ingrid ještě nebyli tolik sehraní. A pak už se autobusy a auty přesouváme na asi kilometr vzdálený stadion Arena, kde má tento závod odstartovat.

Zahájení závodu je důstojné a okázalé, ostatně jako vše na této akci. Zní norská hymna, pořadatelé přejí závodníkům hodně štěstí, rozdávají se startovní čísla a namátkově kontrolují batohy, zda obsahují předepsané věci... A pak už nás pípnutí časomíry vyšle na trať, o které nikdo z nás netuší, jaká bude a kudy povede. První dva kilometry to vypadá, že se pojede po známé trase, na které jsme den předtím trénovali, ale pak z ní podle mapky odbočíme a ubíráme se kamsi do neznáma, cesta vede podél jezera a časem začne prudce stoupat kamsi do hor...

Je to kopec k pohledání a ve své kariéře jsem pravděpodobně žádný tak dlouhý a současně strmý ještě nejel. Opře se do nás ledový severák a člověk je najednou rád, že má v batohu teplý svetr. Lyže na zmrzlém povrchu kloužou a nechce se jim hranit, končí závod, začíná mírně nadneseno boj o přežití. Navíc mě zradily moje boty, které nápor ve stoupácích nevydržely a hrozí utržením podrážky. Nebudu zapírat, že občas myslím na to, že je to celé šílenství a že bych to nejradši vzdal, ale nakonec - jsem tu od toho, abych závodil, tak jaképak vzdávání.

Navíc moje trasérka Ingrid je učiněným ztělesněním optimismu, přestože i jí kloužou lyže a to ještě musí dávat pozor, kudy jedu já. Metodiku trasování řešíme za pochodu, občas něco nevyjde a já sebou seknu, to když se třeba o nějaké zatáčce dozvím moc brzy nebo pozdě nebo stopa provede nějakou nepředloženost a Ingrid si neuvědomí,  že je dobré takové věci hlásit - zkrátka trasování je věc určité souhry. Ale pokaždé rychle vstanu, usměju se a zahlásím, že everything's OK and we can go on.

Velice obtížné padáky sjíždíme pomaloučku a polehoučku, riskování není namístě. I tak ale Ingrid dost často ujedu a ona na mě zezadu pokřikuje, jak to vypadá přede mnou. Řítím se ve stopě dolu a v duchu přemýšlím, že kdyby náhodou něco nevyšlo, můžu se příští rok zúčastnit tohoto závodu za vozíčkáře. Ridderrennetu se totiž neúčastní zdaleka jen zrakově postižení sportovci, ale také právě lidé postižení tělesně. Závodí zde na různě upravených lyžích a sáňkolyžích nejen v běžeckém lyžování, ale i v biatlonu a v obřím slalomu. Moje cynické úvahy však naštěstí zůstaly neopodstatněné.

Do cíle jsme dojeli až na pár modřin živí a zdraví a taky poslední změření - tedy dvacátí. Šestnáct jiných závodníků vůbec nedojelo. A to jsme se ještě cestou kvůli chybnému značení stejně jako řada dalších ztratili, takže původně proklamovaných 25 km se nakonec protáhlo asi na 33. Ivoš s Petrem obsadili 13. místo, ale od umístění v první desítce je dělily takřka vteřiny. Nebudu detailně popisovat průběh každého závodu, jen prozradím, že jsme jeli ještě sprint na 10 km, ve kterém jsem se umístil druhý, ale to především díky malé obsazenosti mojí kategorie, a Ivoš ve své kategorii šestý a že jsme se ještě zúčastnili závěrečného běhu na 20 km. Všechny závody už jsem odjezdil se svojí novou trasérkou Ingrid.

Na závěr bych si ještě dovolil pár slov k akci Ridderrennet obecně; je to bezpochyby nejlépe zorganizovaná akce takového rozsahu, na které jsme kdy byli. Velkou zásluhu na tom má mimořádný počet angažovaných dobrovolníků a dobrovolnic. Traséry dělají žáci předposledních ročníků z několika sportovních škol. S přípravou a servírováním jídla zase pomáhají dobrovolníci z elitní školy UWC (united world college), o které nám hodně vypráví téměř krajánek Jeřko ze Slovenska, který je už půl roku studentem norské pobočky této světové školy.

Na akci se rovněž podílí asi 140 vojáků a vojaček norské Královské gardy, kteří zajišťují lyžařský servis, mají na starosti přepravu mezi hotelem a sportovištěm a spoustu dalších věcí. Rovněž se účastní každého vyhlašování výsledků, které díky famfárám hraným vojenskou kapelou a malým vojenským přehlídkám vypadá bezmála jako udílení státních vyznamenání. Je to velkolepé, ale rozhodně to nepůsobí nabubřele nebo kýčovitě. Je to důstojné a milé. Myslím si, že je to ohromná myšlenka.

Vojáci i školáci se něco dozvědí o postižených, o tom, jak žijí a sportují a jak k nim přistupovat a takové zkušenosti bývají velice cenné. Mně osobně se na této akci asi nejvíc líbí to, že závody jsou připravovány s naprostou vážností, profesionalitou a precizností, jakoby se jednalo téměř o paralympiádu, ale zároveň tu naprosto chybí jakýkoliv tlak na výkony. Závodu se může zúčastnit každý podle svých možností a schopností, a tak tu vedle sebe závodí amatéři i paralympijští borci.

Mezi závody se vždycky najde čas na popovídání se známými nebo na seznámení - neuvěřitelné rozhovory jsme třeba vedli s Holanďanem Corem, který už přes 30 let žije v Norsku a na svém prvním Ridderrennetu se zamiloval do svojí trasérky a o něco později si jí vzal za ženu. Dnes je z něj postarší, vitální pán, který má kromě zrakové vady také sluchové postižení. Vzdor těmto zdravotním problémům je nesmírně společenský a sálá z něj neustále výborná nálada.

Díky němu se také dozvídáme o novém trendu v komunikaci zdravotně postižených, o kterém u nás pravděpodobně dosud nikdo neví. Celé kouzlo se jmenuje haptická sociální komunikace a spočívá v tom, že se na tělo nevidomého příp. hluchoslepého kreslí veškeré nonverbální informace, o které zrakově postižení při rozhovoru běžně přicházejí. Co má komunikační protějšek na sobě, barvu jeho oblečení, výraz v jeho tváři nebo dokonce kosmetické nedostatky. Diskrétní a spolehlivé.

Cor chodí všude se svojí osobní překladatelkou, která mu neustále pomocí speciálního jazyka kreslí po těle vše, o co by jinak přišel. Když si povídáme a já se zasměju, nakreslí mu překladatelka na záda veliké smajlíky... Ridderrennet zkrátka není jen závodění a sportovní dril, ale je to akce, na které jsou všichni spolu a prožívají společně báječný týden, během kterého alespoň částečně mohou zapomenout na těžkosti všedního života člověka s postižením.

Večer se konají nejrůznější společenské akce - koncerty jazzové kapely, divadelní vystoupení či folklorní večírek a také jakási prezentace talentů, na které může každý ukázat, v čem je nejlepší. Lidé zpívají, tancují a všichni se baví, v sále je nabito. Myslím, že ve všech účastnících zanechala tato akce jednoznačně pozitivní dojem, který nemohly pokazit ani komplikace s cestou zpátky domů způsobené islandským chrlením.

Zdeněk Rybák

 

—————

Zpět